Jděte do háje s ekologií

Svého času jsem byla dost skeptická ke všem ekologům a jejich aktivitám. Každý měl plná ústa ekologie a mě se zdálo, že jako jednotlivec… Co zmůžu?

To musí přece zařídit vláda, Unie, někdo, kdo ovládá hospodaření s odpady apod. Co pořád chtějí po mě? Já přece nejsem čaroděj, nezařídím, aby najednou bylo všechno, tak jak podle praštěných ekologů má být.

Život běžel, já průběžně rodila děti a s nimi jakoby se svět rozšířil.

A co děti, budou mít kde si hrát? A co jejich děti? Moje vnoučata. Budou si moci v klidu jít do čistého lesa a napít se tam ze studánky? Až já tady nebudu a nepůjde, že bych jim nějak pomohla? Budou v bezpečí? Nebude svět plný násilí a chemie?

Alespoň v rámci vlastního prostoru a toho, co můžu ovlivnit jsem začala řešit, zda je lepší koupit hotový příkrm, který je podle výrobce dokonalou harmonií výživných látek, nebo vzít „ošklivou“ mrkev z babiččiny zahrádky a plácat se s příkrmem sama. Zda je lepší mít vše dokonale vydenzifikované a vysavované nebo je lepší méně chemie a více šetrnosti. Když Ríša omylem vypil gel do záchoda, bylo jasno hned!

Chci pro svoje děti a jejich děti to nejlepší! Vždyť to, co naučím své batolecí radosti, budou oni brát jako správné a budou to předávat dalším generacím.

Musím začít u sebe!

Nejsem dokonalá a neumím prát ve slizu. Nevážu se ke stromům.

Když jsme s dětmi na výletě a neseme něco do koše, posbíráme cestou rozlítané papírky a kelímky.

Dali jsme sbohem chlóru a nepouštíme z naší myčky a pračky do odpadu nic, co ničí živé organismy a nejde přefiltrovat čističkou odpadních vod.

Snažíme se nekupovat zbytečné věci, které jen podporují konzumní způsob života, který v důsledku vede ke vzniku dalšího a dalšího odpadu.

Kupuji koncentrované výrobky, které déle vydrží, a tím redukujeme množství odpadu.

Třídíme odpad.

Máme rádi přírodu.

A hlavně, máme rádi život.

Pořád je co zlepšovat a tato cesta nikdy nekončí. Ale vím, že to každodenní rozhodnutí, o tom, co se koupí a jak to využiji, děti ukládají do paměti, a já tak budu s nimi, i když už to nebude fyzicky možné.

 

 

 

3x Jak na zažranou špínu a skvrny
Odeslat

Tyčina GoSpunky!

MALÝ VELKÝ POMOCNÍK
Mám na mysli tu tyčinku, co můj syn jí.
Má ji rád a já vím, že je zdravá, a že ho zasytí než budeme schopni někde na výletě dát jídlo.

Pro naše děti

Venku svítí sluníčko a já mám chuť zout boty a jen tak se brouzdat po měkké trávě. Nemyslet na úkoly a povinnosti, nádobí a prádlo. Zouvám si boty a vkračuji na trávu. Úžasný pocit! Kdy jsem to udělala naposledy?

Děti hrající si opodál mě po očku sledují, a najednou si Laurinka zouvá crocsy a pokládá bosé nohy na trávu. Na její bezelstné tváři vidím, jak si to spojení s přírodou opravdu užívá. V plné palbě mi dojde, jak děti kopírují nejen naše slova a návyky, ale hlavně se učí rutinám, ze kterých čerpají celý život. Ať už vědomě anebo podvědomě.

Co bych je asi tak naučila, kdybych teď lítala po domě zběsile s hadrem?

Usměji se na ni a beze slova obě víme. Jsme prostě spolu spojené tajnou nití ze srdce k srdci, propojené přes nabíjecí pole naší země. Najednou je celý vesmír malinký, scvrknutý do našich propojených chodidel. Láska je ten cit, který trvá přes hranice času a prostoru, prostupuje naším jádrem a všemi energetickými poli, až do věků dávných i budoucích. Jsme spolu a jsme šťastné.

Mladší Ríša zvedl hlavu od báboviček a kouká na nás. Možná cítí to spojení? To jiskření lásky ve vzduchu? Zvedá se a jde k nám na trávu, běží k nám a směje se. Nepotřebujeme žádnou extra moderní mašinku na čištění či obohacení vzduchu, stačí nám vnímat a vysílat lásku. Otevřít své srdce a umět jen tak být. To je nejlepší prevence proti „civilizačním nemocem“ a nemocem duše.

Naše civilizace totiž zapomněla žít v souladu sama se sebou a s přírodou. Máme „sava“, která vyhubí všechno a naplní domovy chemickým smradem. Máme rádoby preventivní potravinové doplňky, které stojí nehorázné peníze a mají za úkol chránit tělíčka našich nejmenších před nemocemi a podpořit jejich imunitu. Věřte mi, že nejlepší prevencí (a troufám si říct i lékem), je láska. Zahoďte povinnosti, odložte mobily a počítače, zujte boty  a hurá na trávu. Vezměte děti s sebou a naučte je, že vše co potřebují, najdou v přírodě a samy v sobě.

Že u mámy a táty najdou vždy láskyplnou náruč a zázemí, ze kterého mohou do nekonečna čerpat.

Chůze v trávě na boso je báječná záležitost

Vytírání bytu a batole za zády

Dnes vytřen téměř celý byt ve třech 7minutových fázích:

 

  • Prvních 7 minut jsem se nažila malému vysvětlit, kam smí a nesmí šlapat a že není dobré strkat dřevěného mravence na tyči do kýble.
  • Druhých 7 minut jsem rezignovala na mravence. No co, stejně už něco pamatuje.
  • Posledních 7 minut (už notně zpocená) jsem sledovala jak pěkně capou bačkůrky po vytřené podlaze a poslala v duchu omluvu duchovi dřevěných hraček.

Závěrečná fáze (nejkratší): do 5 minut po uklizení kýble a mopu podlaha polita šťávou.

3x Jak na zažranou špínu a skvrny
Odeslat

3 fáze mateřské dovolené před dovolenou s Chocholouškem

Při brouzdání na internetu jsem narazila na popis syndromu vyhoření na mateřské dovolené.

Jen tak ze zvědavosti jsem rozklikla článek a narazila na popis tří fází, kterými se syndrom vyznačuje:

 

1. fáze: Nic nestíhám, je to pořád dokola, místo systematické práce jen dělám nárazově to nejnutnější.

Noo… Tak tohle není normální stav? Já měla za to, že je.

2. fáze: Objevují se již výraznější neurotické příznaky. Typická je především úzkost. S nadsázkou se někdy zmiňuje tzv. delirium zaměstnanosti.

Nemohu si odpočinout, musím stále něco dělat. Činnost je chaotická. Tomu odpovídají i neuspokojivé výsledky.

Musím říct, že se dvěma dětmi mám neuspokojivé výsledky vlastně pořád. Často se mi stává, že začnu nějakou činnost (třeba prosté vyndavání nádobí z myčky),

dcera mě nutně odvolá, abych se podívala, jaký nakreslila krásný obrázek, mezitím se za mladším synem začne linout všeříkající odér plné pleny a než se otočím,

je čas svačiny.. A co že jsem to vlastně měla rozděláno…? Tady nastupuje ta chaotická část vyúsťující ve VELMI neuspokojivé výsledky.

U mě již také normální stav.

3. fáze: Rezignace – stejně to nezvládnu, ostatní lidé mě rozčilují; pouhá přítomnost druhých lidí jedince dráždí, stejně mne nechápou a neví, jak mi je. Typická je únava, zklamání, ztráta iluzí, vyčerpání.

Tato fáze se připlíží nejčastěji večer. Nečekána nezvána je najednou tu. A já se přistihnu, jak už funguji pouze na autopilota, komunikace se z mojí strany omezení na pouhé.. „Hm..“, „Ano, je to skutečně nádherné“… a „Nevím, kde je Pan panda“… Musím také přiřadit.. „Ne, nesmíš“. Vyčerpání mohu počítat na kýble, co kýble přímo na vany..

Tak nevím, čtvrtou fázi tam nevidím, že by následoval jen Chocholoušek?